29.01.2010
zamilovala jsem se
Byla to láska na první pohled. A poslech. Ani nevím, co z toho bylo důležitější, protože dohromady to funguje naprosto dokonale. Někteří budou zklamaně říkat, že jsem objevila Ameriku, spousta lidí si bude myslet, že nejsem úplně normální, ale věřím že se najde pár lidí, co se zamiluje se mnou. Jak taky jinak, když jde o Army of Lovers! Kdosi na nějakém DF při další z miliardy internetových hádek obhajoval svůj vytříbený hudební vkus odkazem na song Israelism od Army Of Lovers. Tak jsem se podívala. Celou písničku jsem koukala s otevřenou pusou, nedokázala jsem se odtrhnout od monitoru a hlavou mi běželo „Co to sakra má být???". Hned jsem klikla na další odkaz a tím byla pro mě osudová I am, protože po tomto skvostu jsem absolutně propadla kouzlu neuvěřitelně pervezrních, šílených, úchvatných, dokonale natočených videoklipů a skvěle podanému zpěvu i se všemi jeho příšernostmi v přízvuku a anglické výslovnosti. A pak nám přestal jet internet. Nezbylo mi tedy nic jiného, než si dokola pouštět I am a obdivovat každý detail, ať už to byly kostýmy, výrazy v obličeji nebo způsob, jakým je Alexandr schopen zazpívat „I am megastar in glam". Trvalo celé dva dny, než mi UPC umožnilo shlédnout další kus, ale stálo to za to. V singlu Crucified jsem totiž poprvé uviděla Camillu Henemark a ta mi učarovala. Její obličej je až nelidsky dokonalý – ty oči, ta pleť, ta ústa! Proboha, já vím, že jinak vypadá úplně tuctově, že má tunu makeupu, nalepený řasy, namalovaný obočí a správné nasvícení taky udělá svoje, ale mně je to jedno, mně jde o to, jak to vypadá. A pro mě to vypadá božsky. Glam! Glam! Glam! Asi mám ráda glam, baví mě všechny ty sexy ženské s obřími výstřihy a chlapi v podvazcích, baví mě, jak jsou z toho někteří znechucení, baví mě ta neuvěřitelná hravost, barevnost, pestrost a inspirace, baví mě, že mě to baví. Skupina Army of Lovers vznikla v roce 1987, zakládajícími členy byli Alexander Bard (blonďák / zrzek), Jean-Pierre Barda (černovlasý, alespoň zpočátku) a již zmiňovaná Camilla Henemark (černovláska). Ty barvy píšu kvůli videoklipům, mně se pak líp orientuje ve jménech. Do roku 1991 vydali dvě alba, proslavilo je hlavně to druhé – Massive Luxury Overdose s hity Obsession, Candyman Messiah a Crucified. Právě Crucified bylo nejslavnější skladbou celé jejich kariéry, zařadilo se mezi nejprodávanější evropské skladby roku 1991 a udrželo se na první pozici Eurochart osm týdnů po sobě. Ve stejném roce však odchází Camilla a nahrazuje ji blonďatá Michaela Dornonville de la Cour. V roce 1993 se skupina příchodem brunetky Dominiky Peczynski rozrůstá na čtyři členy. Vznikají hity Israelism, I am a k nim i videoklipy. Po dvou letech však Dominika odchází a vrací se Camilla. To byl rok 1995 a skupina Army of Lovers se začala přizpůsobovat moderní době. Podle mě tím jejich skladby i klipy ztratily své kouzlo, nejsou již tak hravé, invenční a berou se příliš vážně (např. King Midas). Celkem vydali 5 CD, úspěchu toho druhého se však přiblížila jen kolekce jejich největších hitů. Skupina se rozpadla roku 2001. Co se dá dělat, nikdo nemůže být věčně glamorous. Mám ráda kvalitní recesi, tedy kvalitně provedenou, a videoklipy Army of Lovers jsou profesionální. Nejsem si jistá, jestli bych bez nich tu hudbu někdy poslouchala, ale takto jsem tomu úplně propadla. Nebudu si kupovat CD, ani poslouchat MP3, budu se dokola dívat na videa a kochat se do omrzení. To určitě přijde, ale do té doby budu zamilovaná. 
2.04.2009
Sto zvířat na Musilce
čtvrtek 26.3. 2009 v 19.30 na Musilce „Víš, jestli noci patřej milencům, nám dvěma patřej rána." Minulý týden v pondělí mi Ája připomněla, že jdem na Zvířata. Já jsem na to zapomněla jak na smrt. Pořád jsem se nemohla dokopat k tomu, abych si koupila v předprodeji lístek, až nakonec žádný neměli. Tak jsem si říkala, že osud rozhodl za mě. Když mi ale ve středu přišla sms, že nebude hospoda, kvůli které jsem odřekla jiné dvě středeční akce, bylo mi jasné, že alespoň na ty Zvířata prostě musím. „Je to jak noční jízda
naslepo do závějí,
nemysli na to co bude
a žlutej sníh se nejí...
Tohle ví každý eskymácký dítě!" On to byl vlastně koncert na propagaci nového CD Postelové scény. Díky Áje jsem si ho mohla naposlouchat dva dny dopředu, protože mi bylo jasný, že budou hrát převážně nové písničky. Nejdřív jsem byla dost zklamaná. Během dvou dnů jsem ale to CD slyšela asi 10x a nakonec jsem si tam našla oblíbené písničky. Třeba Ikaros pro chudý tak krutě vystihuje některé vztahy, že to vážně musel napsat někdo, kdo to zažil. „Kohos to líbal, když jsme spolu spali?
Není moc běžný po tom tajně brečet.
Asi je žhavá, když ses takhle spálil.
Sobě neutečeš." Samozřejmě převládají optimistické písničky, moje nejoblíbenější je jednoznačně Nevýchovnej koncert. Další perly jsou U nás se dojídá a Bez tebe. Co mi opravdu nesedlo, jsou kousky Nástěnka a Recept. Připadají mi primitivní jako „Hlavně nešlap na kanál..." :-O~~~ „To krásný dětství, šťastnej obličej
a jak to panečku letí.
První půl života nám ničej rodiče,
tu druhou děti." Koncert byl famózní. Nevím jak moc velký vliv na to měly dvě piva s Johnym před koncertem a dvě piva s Ájou na koncertě, každopádně jsem bavila jako už dlouho ne. Musilka byla narvaná k prasknutí, lístek jsem ale sehnala v pohodě na místě, protože jsem dojela v sedm, kdy tam ještě skoro nikdo nebyl. Příště to tak udělám určitě znovu, protože jsem se nemusela mačkat ani v jedné frontě (před vchodem, do šatny, na záchod a na pivo). Skladba písniček byla celkem očekávaná – téměř celé nové CD, několik z Rozptýlení pro pozůstalé a ze starších největší hitovky jako Nikdy nic nebylo, Ty vole, na základní škole a hlavně moje milovaná Dáma s čápem! Na závěr jsme je vytleskali 2x a to tak mohutně, že z toho byli téměř dojatí. Myslím, že už změnili názor na brněnské publikum. „Bez tebe budu, to už vím...
jak ryba bez motorky
jak vězeň bez chrastítka
jak upír bez rovnátek
novinář bez cimbálu
jak kachna bez podvazků
muzikant bez jogurtu...
bez tebe budu, to už vím." Po koncertě jsem se přifařila k Martinovi a spol. a šlo se do Ústřice. Já to tam fakt nemám ráda, obsluha je tam tak děsně protivná a neochotná .. Na pivo jsem čekala asi 20 minut. Příště opravdu jinam. Kolem půlnoci se zdejchl Martin se spolubydlícím a holkama, takže jsem tam zůstala s lidma, které jsem vůbec neznala, ale kteří byli vážně zábavní. Dva kluci z VUT a holka nevím odkud. Ti VUTečáci mě začali zkoušet z informatiky, respektive z VUT informatiky, takže na příkazy v Linuxu. Už ani nevím, jak se mi to povedlo, ale během minuty jsem to obrátila na vděčné téma „mantisa", protože po tom končí veškeré informatické debaty. Pak jsem jim vylíčila, jak máme úžasnou počítačovou halu a jejich „zkoušení" končilo konstatováním, že to máme na FI fakt dobrý. Skončili jsme kolem druhé, takže žádný velký mejdlo. Ale i tak to bylo fajn. „Nakonec já, no ano nikdo jiný,
já zpěvák bez hlasu a otec bez rodiny.
Hrajem jak naposledy v tomhle roce
a tohle je náš nevýchovnej koncert." 
25.03.2009
Animace a vizualizace
Tak tento předmět mě vyloženě nadchnul. Začali jsme od píky – nejdřív trocha historie animace, větší část věnovaná Trnkovi a pak jsme si zkusili první animaci na pauzák. Teprve až si to člověk zkusí sám, tak pochopí, kolik práce stojí za tím, aby si mohl třeba kačer Donald kleknout. Když se to smolí vyloženě na koleni, tak je to porod. První úkol bylo vymyslet si jednoduchou postavičku a na 8 snímcích animovat nějaký pohyb. Nejdřív se nakreslí výchozí obrázek, přes to se dá další papír. Obtáhne se přesně všechno, co se na dalším snímku nemění, a ostatní se dokreslí. Dělala jsem úplně jednoduchého psa, který zvedá nohu, hejbe ocasem a usměje se, ale stejně jsem se pěkně zapotila, než jsem vymyslela, co se s tou nohou vlastně děje – kam se posune koleno, jak moc se skrčí apd. Pak to všechno naskenovat, v Photoshopu ořezat, vyčistit, obarvit, naházet do Flashe a je z toho vteřinová animace. Stejným způsobem jsem si ještě vyzkoušela abstraktnější věc, nazvala jsem ji Morfujeme!  
Tento týden jsme se vrhli na ... na název si nevzpomenu. Prostě animace pomocí focení jednotlivých snímků. Je to také zdlouhavé a náročné na detaily, ale mě to bavilo. Úkol byl jasný – v prostorách a okolí školy nafotit sekvenci obrázků, ze kterých uděláme animaci. Nejdřív doporučuji shlédnout.  
S Martinem jsme utvořili tvůrčí tým, a protože jsem už večer před tím na „ICQ poradě" navrhla animaci salámu utíkajícího z bagety, zamířili jsme přímo do menzy. Tam jsme zjistili, že práce animátora není náročná jen časově, ale taky finančně. Nakonec jsme zvolili levnější variantu trubičky a koblihy. Už když jsem viděla tu koblihu na tácku, úplně mi před očima ožívala – vrtěla se a plivala pudink. Nebylo co řešit, témata jsme měli, tak došlo na focení. Martin si pochutnal na trubičce a VTIPNĚ tu animaci pojmenoval „Trubka a trubička". Když kobliha vyzvracela pudink, napadlo mě, že by se mohla olíznout. Ale čím? Naštěstí je menza na FI plná různého materiálu, a tak jsme objevili rajčatový salát. Martin navrhoval, že ten jeden kousek rajčete (víc jsme nepotřebovali) z toho salátu prostě ukradnem, že si toho nikdo nevšimne. Prodavač ale vypadal natolik nebezpečně, že radši obětoval 9 korun a salát koupil. Nakonec ho stejně snědl. Po mně chtěl, abych snědla koblihu, ale ta měla v sobě narvané to rajče, pudink vyhřezlý a ještě byla propíchaná párátkama (podpírala ji při focení). Na to jsem fakt neměla. Teď plná nadšení z prvních animací plánuju velký projekt. Teda velký na moje poměry. Doufám, že to bude vypadat alespoň z poloviny tak dobře, jako jsem si to vymyslela. 
6.03.2009
promoce a tak
Dnes jsem byla na své promoci. Dostala jsem spoustu věcí. Jako první to byla čokoláda Milka od Henriety ‚za záchranu života‘. Už nevím, jestli jsem tu o tom psala nebo to alespoň zmiňovala – na jedné z přednáše jí vypadla sanice a já s ní jela do nemocnice. Byla to dost dlouhá story plná neochoty lékařů, ježdění sanitkou po Brně a výuky nasazování čelisti. Tak zas alespoň umím něco nového. Je to už ta dva roky, ale my jsme se od té doby pořádně nepotkaly, tak mi tu čokoládu donesla na promoci. Roztomilé. Další věc, co jsem dostala, byla propiska od sponzora. Dostali ji všichni bakaláři tento i minulý semestr. Možná i ti před tím, ale o tom já nevím. Ta propiska je kouzelná, mění se v ní modrá a červená tuha a pentelka a to ve zdánlivě nahodilém pořadí. Když jsem se na ten princip snažila přijít před půl rokem, ležela jsem zrovna v posteli. To je velmi důležitý fakt, protože se jedná o jedinou propisu, u které poloha těla hraje roli. Tehdy jsem neměla šanci, ale dnes jsme na ten princip s klukama přišli a je to opravdu překvapivé. Někdy ji budu muset rozkuchat a podívat se na to zevnitř. Pak jsem dostala bolení zad, protože jsme stáli 45 minut v pozoru. Asi málokdy stojím rovně, protože mi to vážně dělalo problémy. Řeč děkana byla dost dlouhá (a stejná jako každý semestr), tak jsem si prohlížela zajímavou mozajku na stropě auly. V té chvíli to mohlo vypadat, jako že dávám oči vsloup. Doufám, že mě při tom někdo vyfotil nebo natočil. Taky mě pobavilo, že mi k Bc. titulu gratuloval Tony, na jehož předmětu mě tenkrát vylili ze školy. Ironie. Jinak poselství budoucím generacím: Na berlu se nesahá, říká se „slibuji“ a ne „přísahám“ a klaníme se tomu týpkovi uprostřed. Tolik slovy kolegy, který nás vedl do auly. Po promoci jsem dostala kytici umělých růží i s umělými kapkami rosy. Babička s dědečkem byli holt vždycky praktičtí. Prý mě ty kytky přežijou. A tím jsem si jistá. Od našich mám roztomilý košíček kytek a lízátek. Prateta Hela se nezapřela a se slovy „Ať se můžeš pořádně opít.“ mi dala Metaxu. Od Jíni mám knížku, na kterou jsou úžásné kritiky a já o ní nikdy neslyšela. Už jsem ji načnula ve vlaku a vypadá slibně. Josef Formánek – Prsatý muž a zloděj příběhů. Nevím proč jsem si dnes myslela, že půjdu někam zapařit. Asi že to dřív tak bylo. Člověk si odbyl povinosti a pak hurá do hospody. Asi stárnem. Většina lidí teď radši jede domů, někteří vstávají do práce, jiní se na něco vymluví. Tak jsem si naplánovala pracovní večer u PC. V devět přišla spolubydlící, že prý se usmířili s přítelem, tak si mám pustit nahlas hudbu. Raději jsem se začala rychle balit, než se vrátí její přítel s kondomy. Z propařeného večeru se tak nenápadným přechodem přes pracovní večer stal noční úprk domů. Ale bakalářský úprk domů! 
21.02.2009
nechutné sny
Pro některé to bude asi moc, tak varuji předem. Už vím, co se stane, když se škrábnu nožíkem a pak se dívám na Plastickou chirurgii. Zdají se mi hodně divné sny. Nebo to bylo tou včerejší oldies párty na Šelepce? Nevím, každopádně tak živý a nechutný sen se mi nezdál už dlouho. Je to asi tak půl roku zpět, co se mi zdálo o tom, že mi někdo rozpitval nohu a já si ji pak sama zašívala. Tehdy jsem se probudila s pocitem mírného zhnusení a obrovské hrdosti. V tom snu jsem byla na sebe opravdu hrdá, že dokážu překonat bolest, zachovat si klidnou hlavu a neomdlít. Asi si něco kompenzuju. Dnes se mi zdálo, že jsem se nějakým nedopatřením dostala k obchodu s lidskými orgány. Byla jsem donucena účastnit se jedné operace a zapisovat průběh. To nebylo nic hrozného, nedívala jsem se na to, jen jsem koukala do papíru a psala, co mi diktovali. Pak jsem se nějak dostala ven, byl normální den, po ulici chodili lidé a ke mně najednou přistoupili tři chlapi v černých oblecích. Jeden řekl: "Snad jste nedoufala, že vás pustíme, po tom co jste viděla.." a vytáhl skalpel. Začala jsem křičet o pomoc, ale on mě chytl za ruku a rozřízl mi ji od loketní jamky až po zápěstí. Strašně mi tekla krev, snažila jsem druhou rukou zastavit krvácení, ale bylo to bez šance. Ti chlapi odešli a mně došlo, že už je nezajímám, protože je jasné, že prostě někde na ulici vykrvácím. Zkoušela jsem dojít do nemocnice, ale po pár metrech se mi začala motat hlava a chtělo se mi spát. Pak jsem se probudila. Bylo mi z toho špatně a musela jsem se chvilku dívat na ruku, abych se uklidnila. Ale jako fakt jsem normální! 
11.02.2009
krvavý týden
Když jsem se dneska sprchovala po volejbalu, tak jsem se musela smát. Vypadám jak oběť domácího násilí. Všechno začalo pondělní bitkou v Páterovi. Mám tři monokly na koleni – respektive koleno je jeden velký monokl, dvě boule na hlavě a namoženou ruku. Já se neprala, já se bránila. A ubránila jsem se, ale odteď už nikdy nebudu podceňovat osmnáctileté chlapce – jsou nebezpeční. Včera byl klid, ale dneska jsem si to vynahradila. Jela jsem totiž na volejbal. Samozřejmě jsem zapomněla, že mám na ruce pásku z Masters a s tou se hrát volejbal nedá. Takže jsem dorazila před Vinařky, zalezla jsem za roh a vytáhla nožík, který s sebou naštěstí pořád nosím. Protože jsem nechtěla porušit pásku, rozhodla jsem se přeřezat umělé cosi, co drželo oba konce pohromadě. Samozřejmě jsem to nejdřív zkoušela čepelí směrem od zápěstí, ale to prostě nešlo. Tak jsem nůž obrátila, chvilku jsem řezala a pak mi ujela ruka. Musím říct, že se vůbec nedivím sebevrahům, že se řežou do zápěstí – krvácelo to solidně a to jsem ani netrefila žílu. Tak jsem se to snažila nějak zastavit .. jeden papírový kapesník, druhý papírový kapesník .. pak jsem našla v batohu náplast a zkusila vyrobit něco jako mašličky a pak to celé přelepit. No, vypadala jsem jak po neúspěšné sebevraždě, ale co se dalo dělat. Volejbal začal skvěle – při vybírání družstev jsem zůstala na lavičce jako úplně poslední a „můj tým" se tvářil opravdu nadšeně. Po chvilce rozcvičování se mi odlepila náplast a když jsem kontrolovala, jestli nekrvácím, tak jsem dostala smeč přímo do nosu. Chvilku jsem to rozdýchávala, chvilku jsem smrkala krev, ale do hry jsem se zapojila. A narazila jsem si prst. Trochu to bolí, blbě se s tím hýbá, ale podle předchozích zkušeností o tom za dva dny nebudu vědět. Na zítřek si plánuju nějakou popáleninu a ještě mě nesrazilo auto, takže program na nejbližší dny je jasný. 
9.02.2009
tak jsem to dala
Minulý týden jsem měla bakalářské státnice. Šprtala jsem se dlouho a vydatně. Posledních 14 dní jsem nikam nechodila, učila jsem se nonstop. A nějak jsem si na to zvykla, ponořit se do učení a nemyslet na nic jiného. Najednou jsou státnice pryč a vyplaval napovrch všechen ten bordel, který byl poslední měsíce utlačován. A já mám pocit, že při tom učení mi bylo líp. Státnice byly zajímavé. Vytáhla jsem si otázku č. 1 v P-předmětech (Výpočetní systémy I) a otázku č. 6 v I-předmětech. Zapomněla jsem, že jsem se učila ze seznamu, kde byly otázky číslované jinak, takže jsem si hned v hlavě připravovala „Rekurze – rekurzivní definice funkcí, funkce vyššího řádu, částečná aplikace, curryifikace ..." a ona se z toho nakonec vyklubala krásná Predikátová logika prvního řádu. Ve Výpočetních systémech jsem zaválela, věděla jsem doplňující otázky a když jsem odpověděla, že Boolova algebra se převádí na Shefferovu pomocí de Morganových pravidel, tak dokonce B. zmizel jeho věčný arogantní úsměv z tváře. U predikátové logiky mě sice S. podusil na ekvivalenci formulí před a po skolemizaci, ale na celkové B to stačilo. Obhajoba byla horší. Téma Mobilní e-learningové nástroje zjevně nesedlo předsedovi komise. Zběžně prolistoval bakalářku a pak řekl „Já si na mobilu sotva přečtu SMS, chtěl bych vidět, jak na tom někdo čte eBook..." Co na to říct. Vzpomněla jsem si na svou babičku, jak jsem jí tento měsíc opět musela psát návod, jak se píše SMSka. Před očima jsem viděla hlášku paní Věry Pohlové (72 let, důchodkyně), která „by všechny ty internety a počítače zakázala." K mému překvapení se mě zastal oponent (vedoucího BP jsem tam neměla, zasvěcení chápou). Vytáhl svoje PDA a ukazoval, kolik má uloženo eBooků a jak si je čte. Musím říct, že si u mě šplhnul. Tak to mám z krku. Teď můžu konečně vypít Manu z jednoty .. doutník padnul v létě na Masters, no co se dá dělat, asi si koupím na oslavu hřebíčková cigára. Co se týká zapíjení, tak musím říct, že ty nepovedené státnice jsem zapila mnohem líp. Tentokrát totiž někteří odjeli domů, tak jsem si říkala „No nic, oslava ve čtyřech může být taky dobrá." Nakonec přišlo 11 lidí a já jsem zjistila, že to vlastně není zapíjení mých státnic, ale že jsem na oslavě narozenin jedné slečny. Zachránil mě Johny, jsem jeho velký dlužník. Každopádně mám naplánované další dvě oslavy a ty už snad budou v pohodě. Ožerem se, až nám slezou nehty! 
8.01.2009
šťastný nový rok
Přemýšlím nad nějakou vtipnou historkou, co se mi poslední dobou stala. Třeba jsem se dočetla, že na kopci za našim barákem našli jednoho z nejjedovatějších pavouků střední Evropy. Zvláštní, že si na to vzpomněli zrovna v zimě. V zimě ho určitě nenašli, protože ten pavouk v zimě spí v díře. Jako nymfa. Prý. Tak mám zase alespoň o kvalitní informaci navíc. Na Vánoce jsem dostala růžovou osušku, prostěradlo, teplé ponožky, sprchový gel, knížku od Steinbecka (jediný dárek, o který jsem si řekla) a hlavolam. Ještě postel, tu mi dovezou asi za 14 dní. A taky jsem mamce uzmula mobil. Na Vánoce jsem si s ním hrála tak dlouho, až jsem jí ho nevrátila. Samozřejmě ne zadarmo. Je to Nokia 5310. Teď mají ten mobil všichni, já k tomu mám ještě internet zadarmo na půl roku, takže můžu závislačit plnými doušky. Hurá. Silvestr byl veselý. O půlnoci naskočil na monitoru systémový čas 00.00, řekla jsem si "Aha." a psala dál. To je tak, když si někdo nechává věci na poslední chvíli, že. Když jsem měla pár vteřin na bilancování minulého roku, přišlo mi zvláštní jak dva příšerné měsíce můžou zabít zbylých deset. Občas mám nutkání si říkat, že tento rok už může být jen lepší, ale stejně se pořád nemůžu zbavit pocitu, že bude hůř. Co na tom vůbec záleží – rok sem, rok tam. A jednou se tomu zasměju jako té nepovedené sebevraždě ve druhé třídě. "Když za sebou pálíme mosty, neodnášíme si nic.
Pamatujeme si jen pach kouře a to,
že nám kdysi tekly slzy." 
12.12.2008
naštvaný alergik
Pořád se nemůžu smířit s tím, jak mi alergie ovlivňuje život. Dobře, absolutně jsem omezila kontakt s kočkama. Dokonce jsem nemohla ani spát po oslavě u Ludmily (si na to oslovení fakt nezvyknu), protože má kočky. ALE! Já mám alergickou reakci i když jenom přijdu do kontaktu s někým, kdo kočky vlastní!!! Onehdá měl jeden spolužák celou mikinu od chlupů (tím pádem i od slin, šupinek kůže a prostě všech ostatních alergenů), protože vezl kocoura k veterináři. Jsem vedle něho seděla u počítače a začal mě svědit obličej, tak jsem si musela vzít xyzal a sednout si do vedlejší učebny. To přece není normální!!! Navíc mám teď alergickou reakci pořád, i když si toho všimnou jen někteří – ty opuchlé oči a černé kruhy kolem nich opravdu nejsou z nevyspání. Jeden den jsou to jen kruhy, druhý už horší vyrážka a svědění, někdy nic a pak začne svědit obličej, pak fleky na obličeji .. Dostala jsem instrukce "Brát xyzal při alergické reakci." To ho jako mám brát celý život? Připadá mi, že stejně nezabírá. Zabírají kortikoidní mastičky, ale ty se nesmí užívat dýl jak 10 dní. Lahoda. Jo a na xyzal se nesmí pít alkohol. Že by mě to přinutilo vzdát se alkoholových dýchánků a zvednout se ze dna? Hahaha. Teď přichází na řadu boj s roztoči. Prý bych neměla mít v bytě koberce. Na privátě jsou koberce staré .. no pokud je prateta neměnila (a vypadají, že neměnila), tak klidně 50 let. Ten byt není můj, takže se mi rozhodně nechce platit plovoucí podlahy (kde bych na to taky vzala). Postel má starou matraci, která nejde vyměnit, takže bych si měla koupit novou postel. Peřina není taky nejnovější, polštář sice je, ale prý bych obojí měla prát tak jednou do měsíce a povlečení každý týden. Nebo si koupit speciální povlaky pro alergiky, které vyjdou zhruba na 7000 Kč, pokud budu mít malou matraci, malou peřinu a malý polštář. No ještě že jsem tak malá. Když pominu, že bych měla mít k dispozici desítky tisíc, abych mohla začít žít nenapuchlá, tak přichází další rána – musím se vzdát magvaje, žížaly a hvězdičky! A jak mám jako bez nich usnout? Přes co budu dávat nohu a co budu objímat? Jasný, chlapa, haha. Každý večer si někoho dotáhnu, abych si přes něj mohla hodit nohu. Ale nejdřív musí odpřísáhnout, že nemá kočky. Já vím, že si jen dementně stěžuju, že jsou na tom lidi hůř, mají třeba AIDS nebo rakovinu nebo nějaký šílený bolesti, takže můžu být ráda za blbou alergii na kočky, roztoče a pár dalších věcí .. prostě na to jen nejsem zvyklá, že mě něco tak omezuje. Ale budu si muset zvyknout. A zvyknu si. Jsou ale věci, co mi chybí rozhodně víc než kočky a víc než magvaj. A na to se tedy zvyká mnohem hůř. 
|
